Město mrtvých

23. listopadu 2011 v 17:37 | Elladora Black |  Jednorázovky

Ahoj! Tak už vás tu zase otravuju :D a asi si říkáte: "Divnej nadpis...." ano, to je.....Je tu moje první originální povídka, na kterou mi učitelka řekla, že je víc než dobrá :D tak uvidíme :-) zatím je to moje nejdelší jednorázovka, tak ať se líbí ;)





Dívka s plavými vlasy pochodovala po lesní cestě. Ze zelených očí jí sršely blesky. S její nevlastní matkou nevycházely zrovna dobře. Už to nevydržela, sbalila si pár věcí do batohu a práskla za sebou dveřmi.

Prostě utekla, sice neměla, kam jít, ale to jí bylo jedno.Všude bylo lépe než u ní.

Povzdechla si, sedla si na pařez a zavřela oči. Spala jenom pár hodin a byla unavená. Neměla se tak unáhlit, měla si to promyslet. Ale na tom už nyní nesejde, byla pryč.

Neochotně se zvedla a pomalu kráčela setmělým lesem. Mrazilo jí v zátylku a pořád měla pocit, jako by jí někdo sledoval. Neustále se rozhlížela, jestli jí někdo nesleduje. Stíny větví jí naháněly strach.

Uslyšela za sebou zapraštění větve. Rozběhla se tak rychle, jak jen uměla. Srdce jí bušilo jako o závod, sotva popadala dech. Zastavila se, až po několika desítkách metrů. Někdo jí zezadu popadl. Strach ji naprosto ovládl. Dotyčný jí zakryl oči a ona jenom ucítila bolest na krku a potom už nic.

Prudce otevřela oči. Byla to jenom naivní představa.

"No tak, byl to jen zajíc nebo liška." napomínala samu sebe. Strach jí svíral útroby a hrdlo. Nemohla skoro dýchat. Hrudník se jí prudce vzdouval. Musela se zády opřít o strom.

Najednou to ucítila. Z toho, o co se opírala, vycházelo teplo. Prudce se otočila a spatřila ve stromě vyřezanou obrovskou oranžovou skvrnu, připomínala dýni. Přejela po ní rukou a skvrna se vyklopila ven.

"Dveře!" prolétlo jí hlavou. Uvnitř neviděla na krok, ale její zvědavost byla silná. Opatrně vlezla otvorem dovnitř. Sklouzla otvorem dolů a přistála na vznášejícím se ostrůvku. Kolem dokola byla tma. Z tohoto ostrůvku vedla úzká pěšinka na obrovský, vznášející se ostrov a na něm……vesnice.

"Divné, kdo tu asi tak může žít?" pomyslela si. Nejistým krokem udělala krok k pěšince. Byla velmi úzká, vznášela se ve vzduchu a nebyla ničím ohraničená. Kdyby člověk ztratil rovnováhu, spadl by do černočerné tmy.

Prudce se nadechla a udělala první krok, druhý, třetí….Takto pomalu došla na druhý ostrov. Domy byly tmavé barvy, nejčastěji šedé. Vesnice vypadala staře a ponuře, úplně jinak, než ta, ve které žila. Místo parku městu vévodil obrovský hřbitov a na náměstí nestála socha koně, nýbrž kostra. Hlasitě polkla.

"Ale, ale, zatoulala ses nám houbičko?" zašeptal jí u ucha ledový hlas. Prudce nadskočila a otočila se. Muž se krákavě zasmál. Měl na sobě černý plášť, pleť bledou jako smrt, oči žhavé jako uhlíky a černé vlasy sčesané do ohonu.

"Asi ano…." odpověděla nejistě. Usmál se a z úst mu vylezli špičáky. "Panstvo! Máme návštěvu!" zvolal. Dveře všech domů se rozrazily a z nich začaly vybíhat nejrůznější…….PŘÍŠERY! Vyvalila oči.

"Mám tu čest vám představit, ehm…..Jak se jmenuješ?" optal se upír.

"R-R-Rosalin." koktala.

"Díky. Dovoluji si vám představit Rosalin!"

První se k ní přihnala čarodějka s nazelenalou pletí a šedými vlasy. "Moc ráda tě poznávám." zamumlala a potřásla jí rukou. Takto se jí představili snad všichni. Od čarodějnic, přes vlkodlaky, kostlivce, mluvící stromy, až po jakési slátaniny několika živočichů.

Rosalin byla pořádně vyjevená, jakoby byla duchem jinde. Poslední šel na řadu chlapec, který nevypadal jako nestvůra. Byl šlachovitý a vysoký, havraní vlasy měl po ramena a ledové oči jí propalovali pohledem. Na sobě měl černý oblek. "Dobré odpoledne." pozdravil galantně. "Odpoledne?" udiveně na něj civěla, "Vždyť je noc." "To ti pak vysvětlím." zašeptal. "Mé jméno je Serpens." ozval se o něco hlasitěji sametový baryton. "Já se jmenuji Rosalin." odvětila mu. Vzal její ruku do své a ústy naznačil polibek, poté se opět věnoval upírovi.

"Tak dobrá, dobrá, mladá dáma je již jistě unavena, necháme ji tedy odpočinout." odstrčil ostatní upír.

"Serpensi, tady Rosie bude sdílet domek s tebou, dokud jí nepostavíme nový." "Ehm," ozvala se Rose, "děkuji, je to moc milé."

Upír se usmál a jeho špičáky se zaleskly.

"Pojď." vyzval jí Serpens. Kráčeli vedle sebe tmavými uličkami, často osvětlenými jedinou lampou. Na světle vypadal Serpens jako duch, jeho kůže, jakoby zprůsvitněla. Pomalu, ale jistě kráčeli k domku, který stál hned vedle hřbitova. Byl celý černý a křivý, vypadal velmi staře. Serpens vykráčel po schodech ke dveřím. Dřevo nepříjemně vrzalo, že měla pocit, že se každičkou chvilku dům rozpadne. Vstoupili do většího obývacího pokoje. Byl vymalován zašlou zelenou barvou a stál zde jenom krb, černá pohovka, vedle ní černé křeslo, na zdi bylo několik polic a velká knihovna z ebenového dřeva. Byly tu ještě jedny dveře, které vedly nejspíše do kuchyně a ztrouchnivělé schody vedoucí do druhého patra domu.

"Posaď se." vyzval jí. Nejistě se posadila na pohovku, zatímco se Serpens usadil do křesla. "Ty jsi živá?" zeptal se nejistě. Přikývla. Serpens se hluboce zamyslel, poté vstal a vytáhl z knihovny knihu v kožené vazbě.

"Promiň, ale mohl by jsi mi říct, kde jsem se to octla?" zeptala se. "Jsi ve městě, které se nazývá Svět mrtvých, to je oficiální, jinak se mu taky říká Město Duchů." odpověděl.

"A co tu dělám?" zeptala se zděšeně.

"Nemám tušení." odvětil zadumaně.

"Sem se přece obyčejný člověk dostat nemůže." přemýšlel nahlas.

"Ale já jsem normální člověk." ujistila se.

Serpens si jí přimhouřenýma očima prohlédl.

"Máš hlad?" zeptal se nakonec.

Přikývla. Umírala hlady.

Serpens se zvdnul a rukou jí vybídl, aby ho následovala. Kuchyň byla o něco živější, než obývací pokoj. Měla všechno vybavení jako každá jiná.

Otevřel ledničku a řekl: "Vyber si něco."

Rose se s chutí natáhla po jahodovém jogurtu. Oba zasedli za stůl a Rose se pustila do jogurtu. "Hádám, že máš spoustu otázek."

"Ano." přikývla.

"Jak tohle město vzniklo?"

"To nevím, jsem tu teprve krátkou dobu."

"Tak mi o sobě něco pověz."

"Dobrá, jmenuji se Serpens Xaviér, můj otec měl slabost pro latinská jména. Je mi 19 let, narodil jsem se 23.4. 1992 a zemřel jsem 8.6.2011.."

"Ty jsi mrtvý?!" vyjekla Rose.

"Ano, všichni zde jsou mrtvý." odpověděl klidně.

"A proč někteří vypadají jako nestvůry?" zeptala se.

"Dostaneš možnost zvolit si vzhled, aby tě nikdy nepoznal."

"Aha." na víc se nezmohla.

"Takže, kde jsem to přestal? Ano, už vím. Mezi moje záliby patří: četba, studium, chemické a fyzické pokusy a hra na klavír."

"Tohle se tu dá dělat?"

"Překvapivě ano, můžeš si tu dělat, co chceš."

"Páni, to jsem nečekala." vydechla.

"Ani já ne, když jsem sem poprvé přišel."

"Mohl by jsi mi něco povědět o ostatních?"

"To by bylo na dlouho, časem to poznáš sama."

Odmlčel se.

"Časem? To jako, že tu budu delší dobu?" zeptala se.

"Vypadá to tak, při nejlepším pár měsíců, ne-li věčnost."

"Nechtěla bys mi povědět něco o sobě?"

"No, jmenuji se Rosalin Roseová, je mi 15 let. Narodila jsem se 15.7. Mezi moje záliby patří četba, kreslení, jízda na koni a zpěv."

Serpens jen přikývnul.

Oba mlčky seděli a Rose dojedla.

"Co podívat se na tvůj pokoj?" prolomil ticho.

Jen přikývla a unaveně se za ním plahočila do schodů. Vyšli nahoru a po obou stranách byly troje dveře.

"První dveře vlevo jsou od mého pokoje, ty druhé jsou od tvého pokoje a za třetími je knihovna."

"To ti nestačí ta dole?"

"Rád čtu."

"Napravo je za prvními dveřmi koupelna a toaleta, za druhými šatna a za třetími pracovna."

"Dobře."

"Tak pojď, podíváme se, jak tvůj pokoj vypadá."

Otevřel dveře od jejího pokoje a oba vešli dovnitř. Pokoj byl sladěn do fialové a černé barvy. Vypadal živěji než obývací pokoj a kuchyň.

Na zemi se povaloval huňatý koberec, v jednom rohu stála obrovská almara a u jedné zdi stál velký mahagonový stůl. Přímo naproti dveřím byl ve zdi výřez, kde stála obrovská, manželská postel a nad ní jedno velké okno.

Neodolala a skočila na postel. Všimla si, že ji Serpens pozoruje. Rozpačitě se usmála nad svým dětinským počínáním.

"Dobře, myslím, že bys měla jít spát, uvidíme se zítra ráno." řekl a zabouchnul za sebou dveře.

Rose se zvedla z postele a šla prohledávat stůl a skříň. Na stole stál kalamář, vedle něj ležel havraní brk a pár tužek. V zásuvkách byl nepopsaný deník a pár čistých listů papíru.

Ve skříni ležely jedny černé džíny a legíny. Černé spodní prádlo. Pár černých triček a mikina. Na ramínku visel tmavě zelený kabát a pod ním stál pár černých kotníkových bot a jeden pár kozaček.

Povzdechla si a vzala jedno černé tričko. Svlékla si rudou mikinu, džíny, zablácené tenisky a hodila přes sebe černé triko.

Ze stolu vzala tužku a deník. Posadila se na postel a opřela se hlavou o zeď. Dnes se toho stalo opravdu hodně. Bylo toho na ní trochu moc.

Venku svítil měsíc, byl mnohem větší než v normálním světě. Otevřela deník a elegantním rukopisem napsala:

Nejdivnější den mého života, příchod do města mrtvých.

Zaklapla deník a dala si ho pod polštář. Doufala, že ostatní ve městě budou stejně tak vlídní jako dnes.

Vysílením skoro hned usnula.



Studený dotek na její ruce ji probudil. Posadila se na posteli a rozhlédla se. Přímo u její postele seděl pes. Spíš to, co z něj zbylo. Kostra. Podívala se na zlatou známku houpající se na jednom z obratlů.

"Kosťa?" přečetla a vyprskla smíchy. To jméno bylo výstižné. Pejsek zaštěkal a začal vrtět kostnatým ocasem.

"No jo, vždyť už vstávám."

Pomalu se zvedla z postele a pejsek vyběhnul ven. Dívala se za ním a musela se smát. Bylo to divné, vidět kostru běžet.

Hodila na sebe černě triko, džíny a vydala se prohledat koupelnu.

Byla docela prostorná a vévodilo jí obří zrcadlo. Viděla v něm svůj odraz, byla bílá jako stěna.

Vyčistila si zuby, Serpens jí dokonce obstaral kartáček na zuby, učesala si vlasy a opláchla si obličej.

Sestupovala po vetchých schodech dolů.

V kuchyni už seděl Serpens, oděný ve skoro stejných věcech, a upíjel z hrnku černou kávu.

"Dobré ráno." pozdravila.

"Dobré ráno." odvětil.

Posadila se naproti němu a nalila si čaj z konvice.

"Chtěla jsem se zeptat, jak to tu máte s tím časem…"

"Ach, ano. Je to jako u normálních lidí, akorát slunce svítí jen dopoledne a v poledne, poté už je tma."

"To nějak přežiju." ušklíbla se.

"Kosťa je tvůj pes?" zeptala se.

"Ano," přikývnul a poprvé od včerejšího večera se usmál, "Nevzbudil tě?"

"Ano, ale to nevadí." usmála se.

"Ráno tu byla čarodějka Wickedtová, zvala nás na odpolední čaj."

"Půjdeme tam?"

"Řekl jsem, že se tam na chvilku zastavíme, abys poznala někoho dalšího."

"Taky jsem nemohl usnout a trošku jsem bádal v knihovně." prohodil ledabyle.

"A co jsi zjistil?"

"Sem se žádný živý člověk dostat nemůže."

"Co to znamená?"

"Znamená to," odmlčel se, "že jsi mrtvá."

"Někdo tě zabil." pronesl naprosto vážně Serpens a vlasy mu spadly do tváře.

Rosalin se rozšířily oči strachem. "To nemůže být pravda! Já jsem přece naprosto živá! To bych musela vědět, že jsem umřela!" řval jí hlas v hlavě.

A poté si to vybavila. Možná opravdu mohla být mrtvá.

Rose jako blesk vystřelila z pohovky, brala schody po dvou. Rozrazila dveře od koupelny a postavila se před zrcadlo.

Nevšimla si toho dříve, odhrnula si vlasy z krku a vykřikla. Na jejím krku se táhla dlouhá krvavá řezná rána, v níž bylo vidět živé maso.

Opřela se o umyvadlo a měla co dělat, aby se nepozvracela.

Někdo jí opravdu zabil.

Serpens jí dal ruku na rameno.

"V pořádku, nejsi sama. V tomhle městě nejsme jen obyčejní mrtví, ale ti, kteří byli zavražděni."

"Takže všichni tady jsou…."

Přikývl.

"A dá se nějak zjistit, kdo mě zabil?" optala se.

"Ano, chceš to vědět?"

"Chci."

"Tak dobrá, musíme za starým Ecrestainem."

Pomohl jí ze schodů a vyšel ven. Za světla vypadalo město skoro stejně jako ve tmě. Prošli skoro celé město, až dorazili k malému domku na okraji vesnice.

Serpens zabušil na dveře. Po několika okamžicích se dveře rozrazily dokořán a zevnitř se ozval skomírající hlas: "Dále…"

Oba vstoupili dovnitř. Nikde nebyl skoro žádný nábytek, jenom holé zdi. Došli do největšího z pokojů a tam za stolem seděl stařec. Pomalu mu šli vidět kosti a byl velmi starý.

"Mistře, potřebovali bychom se dovědět, kdo zabil Rose."

Stařec se na ně podíval vodnatýma očima a poté natáhl kostnatou ruku ke knize vázané v kůži. Hodil jí na stůl až se zaprášilo. Otevřel knihu a začal hledat.

"Rose Roseová byla zavražděna mužem jménem Alfréd Gibbon, masovým vrahem, který vyvražďuje celé rodiny."

"Celé rodiny?" zeptala se s úzkostí v hlase Rose. "Ale já jsem první."

"To znamená, že na řadě je někdo další." řekl temně Serpens.

Stařec se zadíval do knihy a přitakal. "Další je Lilyana Roseová…."

"Moje sestra!" vykřikla a podlomila se jí kolena. Serpens jí stačil zachytit.

"Musíme něco udělat, nemůže mu to projít!" sténala.

"Jedna možnost tu je…" přitakal stařec.

"Jaká?"

"Lektvar, Žijící smrt, vás dokáže dostat do světa živých."

"Umíte ho uvařit?"

"Nikdo na něj nezná recept, ale já mám jednu lahvičku už celá desetiletí schovanou."

"Dal by jste nám jí?"

Stařec pohlédl do Rosiných očí a poté zašmátral v zásuvce od stolu. Podal Rose zelenou lahvičku s čirou tekutinou.

"Stačí tohle vypít a octnete se ve světě živých. Až se budete chtít vrátit řekněte: "Ad mortem."

"Jdeš se mnou?" obrátila se na Serpense.

Ten jenom přikývl. Stařec jim podal dvě číše a Rose nalila lektvar do každé z nich.

Oba vypili obsah najednou a země pod nimi se zatočila.

Oba leželi v jehličí a větvičkách. Byl to ten les, kudy Rose šla. Schovali se do houští právě včas.

"Rose! Rosie! No tak! Vrať se!" z lesní cesty se vynořila bruneta s hnědýma očima viditelně menší, než Rose.

Kráčela a volala na svou sestru.

"Myslíš, že nás vidí?" zašeptal jí Serpens do ucha.

Lily upřela pohled do houští, jakoby se dívala přímo na Rose. Po chvilce pokrčila rameny a šla dále.

"Tady máš odpověď." řekla Rose.

Vylezli z houští a sledovali její sestru. Ta vypadala, že za sestrou půjde klidně dál a taky, že šla.

Její sestra šla dlouho, aspoň 4 hodiny a najednou se zastavila. Oči se jí rozšířily strachem, lítostí a vztekem.

Rose se šla rychle podívat a také zkoprněla. Ležela tam ona. Její tělo, podřezané a zkrvavené. Lily se vrhla k sestře a začala plakat. Její vlasy smáčela sestřina krev.

"Ale, není to naše Lilyanka? Rozmazlená dcerka podnikatele? Ta nejroztomilejší holčička pod sluncem?" ozval se za jejími zády ledový hlas.

Lily se prudce otočila a Rose na něj taky pohlédla. Stál tam muž, střední postavy, svalnatý, šedé vlasy mu spadaly do obličeje.

"Kdo jste?" zeptala se vyděšeně Lucy.

"To tě nemusí zajímat."

Podíval se na Rosino mrtvé tělo a zase zpět. Přes rty mu přeběhl krvelačný úšklebek.

"Neboj se, se sestřičkou se zase brzy shledáte." ušklíbl se.

Lily vypadala, že umře strachem.

Gibbon se k ní blížil a vytáhl dlouhý zkrvavený nůž.

"Budete se se sestřičkou krásně vyjímat jako trofeje v mém domě."

Dlouze se hystericky zasmál. Stál jenom kousek před Lily a natahoval ruku s nožem.

"Néééé!" zakřičela Rose a skočila před sestru. Chytila mužův nůž a vytrhla mu ho z ruky. Všichni zkoprněli.

"R-Rosie?" zašeptala Lily. Rose se otočila a na svoji sestru se usmála. Poté se obrátila k Gibbonovi a zůstala stát. Gibbon ještě chvíli stál a koukal, jakoby viděl smrt, a poté sebou praštil o zem. Dostal infarkt. Rose ho vyděsila k smrti.

Otočila se zpátky na svou sestru.

"Neboj, jsem v pořádku. Lituji, že nás tenhle chlap rozdělil, ale věz, že nejsem pryč. Pouze moje tělo skonalo, moje duše, já, však žije dále. Budu na tebe myslet a doufám, že se po smrti ještě někdy shledáme. Teď by jsi měla jít domů a povědět o tom našim."

Lily se vrhla Rose kolem krku. Chvíli tam tak stáli a Lily promluvila: "Nikdy na tebe nezapomenu, Rose. Také toho lituji, ale teď vím, že stále žiješ a nemusím se o tebe bát. Pojď, vrať se se mnou domů. Nyní tu přeci jsi."

Rose si povzdychla "Musím se vrátit tam, kam patřím…."

"Dobrá," posmutněla Lily "sbohem Rosalin!"

"Sbohem, Lily!"

"Neboj se," promluvil Serpens, "Dám na tvoji sestru pozor."

"Díky." usmála se Lily.

"Ad Mortem!" vykřikla Rose a naposledy se podívala na svou sestru, než se octla ve světě mrtvých.

Oba stáli v Serpensově domě.

"Děkuji." obrátila se na něj.

"Za co? Ty jsi to dokázala."

"To je jedno, stejně děkuji."

"Rosie, tak jsem si říkal…. Nechtěla by jsi tu se mnou bydlet napořád?"

"Určitě! Ráda!"

"To jsem rád."

Oba se usmívali a hleděli si do očí. Jejich obličeje se začaly přibližovat. Jemně se políbili. Rose se odtáhla.

"Neměli bychom jít k paní Wickedtové na čaj?" optala se škádlivě.

"Hmm, dobrá, ale potom se k tomu vrátíme." spiklenecky se usmál.

Oba dva vyrazili se smíchem a novou budoucností pro jejich duše před sebou.



Konec
 

2 lidé ohodnotili tento článek.

Komentáře

1 Cissy Cissy | 23. listopadu 2011 v 18:13 | Reagovat

Páni! Krása, moc se ti to povedlo:) Trochu mi to připomíná Mrtvou nevěstu. Mohla by s toho bát i zajímavá kapitolovka

2 Blangela Blangela | Web | 24. listopadu 2011 v 15:11 | Reagovat

Tohle jednorázovkou nekončí i kdybych ti měla držet nůž u krku celou dobu, co to budeš psát :D Máš tady jemný náznak páru a ten se dá vždycky rozvíjet :D taky ale obdivuju tvou odvahu to dát úče na přečtení. Já bych se neodvážila. Ne snad proto, že si myslím, že píšu špatně, ale prostě...my na čeják vždycky schytáme blba/blbku ... :/
Ale bylo to pěkný. A Cissy má s tou Mrtvou nevěstou fakt pravdu, dost to to připomíná ;D Řekla bych, že je to taková druá zkrácená verze :D

3 cassiopea-black cassiopea-black | 25. listopadu 2011 v 18:18 | Reagovat

tohle je naprosto úžasná povídka! vážně, hrozně moc se mi líbí a je úplně jedno, že  to neni HP xD ta inspirace Mrtvou nevěstou a ještě Pevným poutem je tam patrná, ale to nevadí :) oba dva filmy jsem viděla a jsou úžasný xD navíc tam máš svoje originální prvky a vůbec xD je to moc dobrej nápad :) palec nahoru, vážně xD jen v tý originální tvorbě pokračuj :) ale zase nezapomeň taky někdy na povídky s Bellou xD

4 Mári Mári | Web | 26. listopadu 2011 v 8:57 | Reagovat

Jej, moc sem ti s tou učitelkou držela palce:)) Povídka je vážně "víc než dobrá", a to fakt! Je dobře že píšeš dál, nedovedu si sobotní dopoledne bez aspoň jedný tvojí povídky představit!:)) Piš, moc se těším na další_xD!

5 Eileen Nightová Eileen Nightová | E-mail | Web | 2. ledna 2012 v 21:22 | Reagovat

:) Moc krásně napsaný....ale trošku mi to připomíná 'Mrtvou nevěstu' :DD že ty ses inspirovala? :D

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama